1-2 roky Duckyho života
V lednu 2012 jsme se s Duckym přestěhovali z bytečku do rodinného baráčku se zahradou, který se nachází v obci Tichá, okres Nový Jičín. Nyní má Duckynek nepřetržitý přístup na zahradu, kde se mu moc líbí. Vždy si řekne, když chce jít ven a opět se ozve, když už chce jít domu. Přesto mu je nejlépe se svými páníčky. Tady se také poprvé seznámil s hromadou sněhu a hned s ním byl velký kamarád. Skotačení, běhání, hopsání a provokace ke hře je jeho projev radosti z čerstvě napadnutého sněhu. Také zde získal novou kamarádku, kočku, která si nás sama našla a protože neměla vůbec žádný strach ze psů, zvala se i k nám domů. Po nějakém čase, kdy si na nás maximálně zvykla, nám čičina už zůstala. Podstoupila odčervení, kastraci, protože běhá pořád někde po loukách a kocouři se nám začali sbíhat kolem baráku a pak také očkování. Je cca o půl roku mladší než Ducky a jsou obrovskými přáteli. Běhají spolu venku, baští vedle sebe z misek a odpočívají kousek od sebe. Jen Ducky si stále myslí, že je to pohyblivá hračka a velice rád ji honí, chytá a zalehává svým obrovským tělem. To je pak slyšet jen kočičí křik. A když ji pustí, tak se pod ním číča protáhne a provokuje dál. Vzhledem ke krásnému prostředí, které v Tiché máme, chodíme stále s Duckym na různé procházky a v létě se těšíme na turistiku po horách, kterou jeho panička tak miluje. Chtěli bychom na jaře naučit Duckyho běhat u kola, aby s námi mohl jezdit i na tyto výlety. Teď si ale užíváme krásné zimy a sněhu, který Ducky tak zbožňuje.
Naše zlatíčko už ke konci roku mělo problémy se zadníma nožičkama, kdy někdy kulhal střídavě na levou a pak na pravou nožičku. Nikdy jsem nenašla důvod a nebylo to pravidelné. V lednu, když se mu projevil štěněcí exzém na bříšku, které se mu muselo celé vyholit a exzém léčit antibakteriálními přípravky a antibiotiky, domluvili jsme se s naším veterinářem, že po vyléčení bychom provedli rentgen kyčelních kloubů. Léčba trvala do úplného zahojení jeden měsíc, kdy nám začal Ducky hůře chodit a po delších procházkách se nemohl zvednout na zadní nožičky. Při sedání mu to tvalo hodně dlouho než našel způsob, jak si sednout a z lehu měl velké problémy vstát. Někdy to dokonce úplně vzdal a zůstal ležet. Nikdy nám ale nezakňučel nebo venku nedal najevo, že ho něco bolí.
22.2.2012 jsme tedy podstoupili vyšetření včetně rengenu, na který musí být pejsek v narkóze. Při probouzení se našemu zlatíčku moc vstávat nechtělo...dobře se mu leželo ve svém pelíšku a sledoval plnou čekárnu pejsků. Ale jakmile k němu přišla čičina, kterou tam měla paní na očkování a volně si chodila po čekárně, vstal jako by žádnou narkózu nepodstoupil, přestože se mu nožičky ještě plantali a sotva stál na nohách, pronásledoval číču po čekárně.
Výsledky rentgenů a vyšetření nejsou vůbec pozitivní. Ducky má dysplazii 4-tého stupně obou kyčelních kloubů a dle veterináře není možný jiný způsob získání takto vysokého stupně již v prvním roce života než dědičně.
Rentgenové snímky:
Tímto se nám zbořili veškeré představy o Duckyho životě a musíme se přizpůsobit této nové situaci. Nabídnuto nám bylo několik variant léčby a operací obou zadních končetin. Vzhledem k jeho věku a probíhajícího vývinu skeletu jsme se rozhodli, že zatím nebudeme podstupovat žádnou operaci, takže užívá kloubní výživu a máme doma léky proti bolesti, které zatím podáváme jen opravdu při bolestech nebo po procházce, kdy se začne projevovat, že by ho mohli nožky bolet.
Museli jsme Duckymu přizpůsobit život a ubrat na intenzitě aktivit, které jsme do vyšetření provozovali. Ducky již nechodí na cvičák, protože nesmí chodit po lávce, nesmí skákat přes překážky, musíme okamžitě přestat s výcvikem, když je náznak únavy končetin nebo bolesti, musíme zamezit hraní si se psy a u obrany nesmí zatěžovat zadní nohy výskoky. Cvičíme si tedy Duckyho sami v klidu na zahradě. Také jsme přestali chodit na agility, které jsou pro něj tou největší zátěží a procházky jsme maximálně omezili.
Veterinář nám říkal, že na procházce vždy poznáme, kdy je pes unavený a kdy je třeba se otočit a vrátit zpět. To ale nezná briardy. Ti na sobě nedají znát vůbec nic a na procházce lítají, skotačí a je velice těžké je udržet v naprostém klidu. Podle svého uvážení jsme tedy procházku ukončili a přestože Ducky na sobě nedal na procházce vůbec nic znát, doma měl večer dost velké problémy a museli jsme dávkovat léky proti bolesti. Snažili jsme se začínat od minima a postupně procházky zvyšovat. Nechodíme již pravidelně, někdy ho necháme běhat jen na zahradě, abychom ho moc nezatěžovali. Tímto jsme docílili, že léky, proti bolesti, které se většinou dávkují každodenně u takto postižených psů, my dáváme minimálně a to jen při opravdové bolesti, kdy se Duckymu špatně chodí nebo vstává a pod. Musím říct a doufám, že to nezakřiknu, že se nám nyní podařilo dostat do stavu, kdy Ducky netrpí a při tom žije relativně aktivní život (v rámci jeho zdraví), kdy si společně hrajeme, běhá pro míček, taháme se o provaz, běhá venku na procházkách atd... a to jen díky tomu, že jsme se my naučili vše dělat s opatrností a i přesto že by si náš miláček hrál třeba celé odpoledne tak hru v pravý čas utneme, necháme ho odpočinout a pokračujeme až po nějaké době třeba s jinou aktivitou zase jen na kratší dobu. Když podnikneme delší procházku, většinou pak léky musí dostat. Náš veterinář říká, že dávat léky až když ho to bolí, je již pozdě, protože působí také protizánětlivě, ale jak poznat ten správný čas? Navíc, když je opravdu nepotřebuje brát pravidleně? A ani si neumím představit, že bych mu třeba dva roky v kuse dávala každý den nějaký takový driák. Každopádně jakmile bude připraven, máme v úmyslu podstoupit operace a dát mu umělé klouby, aby se po zbytek svého dlouhého života nemusel takto omezovat. Konečně by pak mohl podstoupit svůj druhý výšlap na Lysou nebo běhat u kola a hrát si se spoustou svých kamarádů. Žil by pak plnohodnotný život, který mu nyní bohužel dát nemůžeme a přitom briard je plemeno, které potřebuje neustále něco tvořit, neustále být zaměstnán a tuto radost ze života bychom mu chtěli dát.